Světový den loutkářství přináší nové perspektivy a úvahy o současném loutkářství a jeho proměnách. Je to také čas k oslavě loutkového divadla ve všech jeho podobách. Tématem pro rok 2025 se stala umělá inteligence a svá poselství k němu napsali tři významní umělci.
LINDA BLANCHET
V roce 2017, když jsem hledala téma pro svou další inscenaci, začala jsem se intenzivně zajímat o umělou inteligenci a hodně o ní číst. Právě tehdy jsem narazila na zprávu, která mě hluboce zasáhla: v létě 2014 se vydal hitchBot, malý stopařský robot, navržený v Torontu Frauke Zellerovou a Davidem Harrisem Smithem, na cestu napříč Kanadou. Cílem jeho cesty bylo prozkoumat interakci mezi lidmi a stroji. Vyrazil zcela sám, vybavený jen jednoduchým konverzačním agentem a humanoidním tělem, které mělo v lidech vzbudit empatii. Cestu dokumentoval tím, že každých 20 minut automaticky pořizoval fotografie. Během 26 dnů ušel 10 000 kilometrů a došel až do Victorie, kde ho přivítal nadšený dav. Experiment, který tímto způsobem vznikl, položil zásadní otázku: Mohou roboti důvěřovat lidem?
V roce 2015 se hitchBot rozhodl vyrazit na druhou cestu – tentokrát napříč Spojenými státy, z města Salem do San Francisca. Avšak jeho cesta skončila nečekaně už po několika dnech, když byl nalezen v rozebraném stavu u krajnice v Philadelphii, opuštěný mezi spadaným listím, bez hlavy. Tento tragický konec vyvolal silnou vlnu emocí po celém světě. Novináři, fanoušci i děti projevovali hluboký smutek a rozhořčení. Tato téměř jednohlasná reakce mi přišla nejen přehnaná, ale i fascinující: proč oplakávat „smrt“ robota? Jaký vztah se mezi lidmi a hitchBotem vlastně vytvořil? A co nám tato emoce vůči umělé bytosti vlastně říká o nás samotných?
Abych napsala Killing Robots, které vzniklo v roce 2019, rozhodla jsem se pátrat po tomto „roboticidu“. Mluvila jsem s lidmi, kteří se s hitchBotem setkali, znovu jsem prošla část jeho cesty napříč rozsáhlou americkou krajinou a prostudovala 10 000 fotografií, které během své pouti pořídil. Spolupracovala jsem také s jeho tvůrci, Frauke Zellerovou a Davidem Smithem, a s Jean-Pierrem Merletem z INRIA na vytvoření robota-herce – téměř dokonalé frankofonní repliky hitchBota. Tato dramaturgická volba měla za cíl nejen umožnit týmu, ale i mně samotné navázat vztah s robotem a lépe pochopit vazby, které se vytvořily v Americe.
Náš robot-herec, stejně jako originál, byl vyroben z levných materiálů – z pěnových nudlí na plavání pro ruce a nohy, kbelíku pro tělo a čtyř LED panelů pro věčně usmívající se tvář. Ale na jevišti jsem byla přesvědčená, i když jsem to nedokázala vysvětlit, že by měl mít určitou míru samostatnosti a něčím nás překvapit. Měla jsem pocit, že by se tak stal méně objektem a více robotem-hercem. Bez hlubšího uvědomění si technických problémů jsme ho vybavili senzory a LiDARem, což umožnilo snímat jeho tvář a pohyby v závislosti na blízkosti ostatních herců. Stejně jako hitchBot měl i náš robot konverzačního agenta. Na rozdíl od originálu, který při konverzaci neustále setrvával v přítomném čase, mohl náš robot díky své formě paměti získávat nové informace z rozhovorů a živě „improvizovat“ s herci.
Během zkoušek jsem si všimla, jak přítomnost jeho řeči zásadně změnila vztah týmu k robotovi. Pro některé byl otravný, pro jiné díky své veselosti a křehkosti roztomilý. Já sama jsem pečlivě sledovala, co se ho každý pokoušel naučit, obzvlášť když měl vystupovat před školním publikem. Byli jsme dojati, když zopakoval jednu z našich vět, ale zároveň jsme se cítili nepříjemně, když odhalil depresivní sklony jednoho člena týmu nebo hloupý smysl pro humor jiného. Každý z nás si k němu našel svou vlastní cestu, zvlášť když jsme se obávali jeho pravidelných pádů, způsobených jeho příliš těžkým a nešikovným tělem. Během představení se občas porouchal, ale i tak byl mimořádným hercem. Proč jsme okamžitě cítili sympatii, když se jeho LED tvář rozsvítila? Tato těžkopádná loutka, která nakonec nebyla příliš samostatná a nebyla schopná se pohybovat bez přenášení, byla vybavena umělou inteligencí z roku 2018, což tehdy ještě nebylo přesvědčivé.
Četla jsem, že lidský mozek hledá život všude. Když se díváme na oblohu, vidíme v mracích tvar tváře. Možná to vysvětluje, proč nás tak silně zasáhne, když vidíme hitchBota položeného na amerických silnicích, a proč pláčeme, když ho najdeme opuštěného, obklopeného spadaným listím.
Linda Blanchet je kanadská umělkyně a režisérka, známá svou prací v oblasti divadla a experimentálních performancí. Její tvorba se zaměřuje na kombinaci technologií a lidské interakce, přičemž často zkoumá, jak technologie ovlivňují naše vztahy, identitu a komunikaci. Blanchet je známá pro svou schopnost využívat inovativní technologie v divadelní praxi, čímž vytváří neotřelé formy performancí a divadelních zážitků. Blanchet je také spojena s projekty, které se zaměřují na interaktivní a multimediální umění, přičemž některé z jejích prací se dotýkají témat umělé inteligence, virtuální reality a tělesnosti v kontextu digitálních technologií. Kromě režie a umělecké tvorby se věnuje i pedagogické činnosti, kde se zaměřuje na výuku v oblasti divadelních technologií a performativního umění.
STEFAN KAEGI
Drazí přátelé loutkáři,
nejsem loutkář, ani loutky nevyrábím. Ale u dvou našich projektů hrají roboti roli loutky, a právě to je důvod, proč mě Zaven Paré požádal, abych napsal pár slov o tom, jak tyto robotické projekty vznikly.
Žijeme v době, kdy loutky nabývají na významu jako užitečná metafora pro ty z nás, kteří se snaží pochopit, co nás pohání – pokud loutkáře nahradí stroj. Alespoň to byla naše myšlenka, když jsem začal vést debaty s německým spisovatelem Thomasem Mellem, o tom, co by pro něj znamenalo, kdyby byl během představení nahrazen humanoidním robotem, který by mu byl podobný. Thomas trpí bipolární poruchou a nerad vystupuje před publikem. Potkali jsme inženýra na animatroniku, který dříve vyráběl realistické loutky pro film (například aby v akční scéně mohl vyhodit tělo loutky do vzduchu, aniž by někoho skutečně zranil). Digitální postprodukce ho však učinila téměř nezaměstnaným. Souhlasil tedy, že ze silikonové formy jeho tváře a rukou vytvoří kopii a animuje ji pomocí 32 servomotorů. Přidali jsme nahrávku Thomasova hlasu. V našem představení „Uncanny Valley“ přemýšlí robotická kopie Thomase o tom, co znamená nahradit člověka robotem, a tím uniknout lidské křhkosti. Mnozí diváci nám říkali, že pociťovali empatii vůči humanoidnímu robotu, a někteří se s ním dokonce ztotožnili. Začali se zamýšlet nad tím, jak oni sami byli ovlivněni sociálním prostředím, ve kterém vyrůstali. Vzájemná psychologická závislost versus svobodná vůle se stala tématem. Klasický efekt loutky, ale zreprodukovaný strojem – opravdu znepokojivé.
Od vzniku této práce uplynulo 6 let a algoritmy se za tuto dobu výrazně vyvinuly. Počet deepfake videí kolem nás neustále roste. „Digitální loutkářství“ se stalo jednoduchým řemeslem, které vykonává levný software. Online verze nás samotných dělají věci, které jsme vlastně nikdy neudělali – a můžeme dokonce slyšet, jak říkáme věci, které jsme nikdy neřekli. To nás s mojí kolegyní z Rimini-Protokoll Helgard Haug přivedlo k vývoji instalace pro Puppentheatersammlung v Drážďanech (Sbírka loutkového divadla, k vidění do června 2025). Pro jednu místnost této imerzivní instalace „Alterego Raubkopie“ jsme pozvali 70letého tvůrce loutek Christiana Werdina, aby vyřezal 60cm malou marionetu Elona Muska z hruškového dřeva. Ne proto, že bychom dokázali předpovědět, jak bude Musk ovládat politiky za pomoci svých nití, ale protože jsme ho chtěli ovládat s pomocí 15 servomotorů, které by tahaly za jeho nitě. Tyto motory jsme naprogramovali s pomocí loutkářů na Univerzitě umění v Ernstu Buschi. Nešlo pouze o radost studentů, kteří pomocí vlastnoručně vyrobených joysticků ovládali různé části Muskova těla a zaznamenávali pohyby na animační počítač, který nyní mini-Muska přehrává každých 20 minut v Drážďanech. Je to také oči otevírající zkušenost pro publikum, když vidí génia za Chat GPT a programem Neuralink, jak ztrácí kontrolu nad vlastními pohyby.
Jakmile začneme vnímat svět kolem sebe jako loutkové divadlo, může nám to pomoci odhalit, jak nás neviditelné nitky ovládají.
Do dalšího loutkářského roku vám přeji vše nejlepší!
Stefan Kaegi je švýcarský divadelní režisér a umělec, který je známý svou prací v oblasti experimentálního a dokumentárního divadla. Je jedním z členů umělecké skupiny Rimini Protokoll, která se zaměřuje na tvorbu a inscenace, jež propojují realitu a fikci, často využívající netradiční formy, jako je participace diváků nebo práce s neherci. Kaegi je známý pro své projekty, které často zkoumají a kriticky komentují moderní technologie, společenské problémy a způsoby, jakými technologie a lidé interagují. Jeho práce zahrnují nejen divadelní inscenace, ale i různé instalace, projekty a performativní akce, které se zaměřují na realitu a subjekty mimo tradiční umělecké rámce.
ZAVEN PARÉ
Když jsem dostal pozvání k spolupráci na Světovém dni loutkářství, napadlo mě, že jde o oslavu všech loutek, které zmizely, byly zapomenuty nebo se staly obětí termitů. Ale jakmile jsem se dozvěděl, že hlavním tématem jsou nové technologie, uvědomil jsem si, že tento den může být příležitostí, jak se pokusit pamatovat na budoucnost. Představovat si ji nikdy nebylo jednodušší, protože se už zdá být přítomná a ovládá i naše sny.
Ráno, když se probouzíme ze snů, používáme elektrické kávovary. Stačí stisknout tlačítko. Poté je tento přístroj většinu dne nevyužitý. Pravděpodobně je v pohotovostním režimu, stejně jako další domácí roboti, které máme uložené ve skříních. Přestože kávovar sdílí domácí prostor a funguje jen pár minut, pořád je to jen předmět. Tak proč se budoucnost zdá být stále víc v rukou strojů?
Když stačí k oživení figurky tři kusy dřeva, co si potom máme myslet o chytrém kávovaru nebo lidských bytostech oživených elektřinou, složených z motorů a čerpadel? Přesto roboti nejsou o moc složitější než domácí spotřebiče. Chybí jim jen schopnost mluvit, aby se s námi podělili o svou nudu. Zrcadlo automatu je vždy nablízku.
Zrcadlo loutky nám však nabízí trochu jiný pohled na svět a jeho umělé konstrukce. Dnes jsou loutkáři někdy zváni inženýry, aby vylepšili pohyby robotů, podobně jako to udělal mistr bunraku Kanjuro III, který v roce 2010 navštívil laboratoř japonského robota Hiroshiho Ishigura. Zítra se možná spisovatelé zapojí do formování osobností nových avatarů, protože oživovat neživé nestačí: člověk musí být také schopen vyprávět příběhy. Známe už příběhy o robotech, a někteří z nich se dokonce mohou stát herci, ztělesňující různé postavy. Tito roboti mluví o budoucnosti, která je více či méně vzdálená a nepravděpodobná, kde hrají role společníků, partnerů, kolegů, asistentů, přátel nebo konkurentů.
Prozatím fungují jako loutky, protože jsou předem naprogramováni podle technických postupů, které se používají i v divadle, nebo jsou dálkově ovládáni, teleoperováni či telerobotizováni. Robotičtí inženýři pro tento systém dokonce vytvořili zkratku: nastavení SWoOZ (Super Wizard of Oz). Tato platforma umisťuje ovladače do jiné místnosti laboratoře, za kulisy představení s roboty.
„Ovládat a napodobit, abychom simulovali“ je mantra humanoidní robotiky, zatímco „manipulovat, abychom interpretovali a představovali“ je mottem loutkáře. Tento paralelní pohled zdůrazňuje blízkost obou disciplín a jejich schopnost vzájemně se obohacovat v projektech, které nabízejí divákům.
Robotika je všude, jak za kulisami představení, tak ve světě. S drony dokáže zadržet objekty, které by jinak vlivem gravitace spadly, překonává preciznost lidského pohybu a vyniká v opakování. To, co nám však umění loutkářství připomíná, je, že žádný objekt není zcela samostatný. Pojďme si vzpomenout na tlačítko u kávovaru. A také si vzpomeňme, že mechanika strojů se opotřebovává, baterie se vybijí a všechno se může rozbít.
Co by byli roboti bez loutek, které jim připomínají, že vše visí na nitce?
Zaven Paré je kanadský umělec a kurátor, který se specializuje na oblast loutkářství a divadelního umění. Je známý svou prací v oblasti inovativního divadla a experimentálních uměleckých projektů. Zaven Paré je obvykle spojen s organizováním a koordinováním kulturních akcí, festivalů a výstav, které se zaměřují na experimentální loutkářství. Paré je také spojen s mezinárodními projekty, které propojují různé formy divadelního umění a nové technologie. Jeho práce se často zabývá vztahy mezi lidmi, technologiemi a uměleckými formami, jako je loutkové divadlo, a zkoumá, jak technologie mohou obohatit tradiční umělecké formy. Je také autorem vizuálu pro Světový den loutkářství 2025.
Světový den loutkářství 2025
