Pohádku O veliké řepě známe pravděpodobně všichni od dětství. Dědeček velikou řepu sám nemohl vytáhnout, tak zavolal na pomoc babičku, pak vnučku, pak lidi ze vsi, pejska, kočku, myšku… Každý asi máme v hlavě trochu jinou verzi, která ale vždy stojí na stejném principu opakování a postupné gradace.
Soubor 666 Entertainment z KALD DAMU využil ve své inscenaci Ř.I.P. oba tyto principy a ponechal si červenou kořenovou zeleninu. Řepu tady ovšem netahá dědeček, ale stvoření z trubičky podobné malé žížale, se kterým drobná řepa zápasí o svůj život. Skvělý verbální projev herců dodává zelenině a hadičkovému tvorovi život skrze roztomilé citoslovce. Anastázie Dobrodinská a Matyáš Hadrbolec velmi precizně a přesně animují své loutky, které vtipně gradují a zvětšují se. Potom, co je malinká řepa skutečně vytržena (R.I.P. řepa), vyroste řepa větší, na kterou zaútočí ještě větší žížala – vysavač – a nakonec ji vcucne do země. Poslední řepa se nafoukne do velikosti většího balónu a pak musí zápasit s obrovskou rourou připomínající písečného červa z Duny. Jejich boj o život se promění v závěrečný tanec gigantického červa a hracího stolu s řepou, který ubohá zelenina samozřejmě prohraje.
Nápaditost, nadsázka a zároveň pevná struktura inscenace je naprosto výbornou formou pro převyprávění tak klasické pohádky. Kreativní animace loutek dodává inscenaci švih a humor, pobaví diváka jakéhokoliv věku a zároveň nepůsobí nijak lacině. Víc takových dvacetiminutových představení.
Další dnešní inscenací byly Barvy Těšínského divadla – scény Bajka s nepříliš dobře zvládnutým principem meotarů. Představení nevypráví svými prostředky žádný příběh, jen si v podstatě hraje s barvami a jejich možnostmi v meotarové projekci na velké plátno. Tři ženy sedí u meotarů a jako laboratorní vědkyně v bílých kombinézách mixují pipetami v petriho miskách červenou, žlutou a zelenou barvu spolu s různými nahodilými kusy materiálů. Jeden z herců někdy chodí k plátnu a interaguje s projekcemi. Což je poměrně hezký nápad, jen z něj v kontextu inscenace nic moc nevzniká a ani netvoří zajímavé obrazce. V poslední velmi dlouhé sekvenci herec běhá po jevišti nechává náhodné diváky mačkat červené tlačítko, následně meotary promítnou na plátno tři různé tvary a pokud jsou všechny stejné (například tři modrá kolečka), dostane divák žížalového gumítka. Poslední část tedy opět působí jako nahodilý obraz, který má pouze zabavit ty nejmenší děti. Což se do určité míry daří, čímž pádem si vůbec nejsem jistá, jak inscenaci hodnotit. Zcela evidentně vůbec není myšlena pro dospělé diváky a mnoho dětí skutečně vykřikovalo jednotlivé barvy a bavilo se bizarními projekcemi. Jiné děti se bály tmy, některé se zas nudily. Pro dospělé asi meotarové barvičky zážitek nebudou, ale posouzení kvalit inscenace bych zde nechala na nejmenších.
Na závěr malé postesknutí nad vítěznou inscenací. Rozumím tomu, že Kašpárek a Zbojník Divadla Drak a Bratislavského bábkového divadla nese všechny kvality loutkové inscenace, kterých si my Češi můžeme vážit. Přijde mi ale poněkud zpátečnické udělit cenu zase sami sobě, jak je všeobecně naším dobrým zvykem, a ještě ke všemu na mezinárodním festivalu, kde se objevilo mnoho excelentních, pokročilejších a modernějších inscenací z různých zemí. Jako bychom se stále báli udělit cenu něčemu divnému, cizímu, malému nebo ostatně čemukoliv, co nenaplňuje naše loutkářské stereotypy a představu o ocenitelné inscenaci. Jako bychom ani neuměli docenit něco jiného, než divadelní domy a jejich stálé soubory, čímž odkazuji i k udělování ceny Erik během Přeletu nad loutkářským hnízdem. Třeba k tomu ještě dorosteme.
Autorka by ráda udělila hlavní cenu inscenaci Velký třesk.
Autorka by ráda poděkovala festivalu Spectaculo Interesse za inspirativní a mezinárodní zážitky.
Cena Alexandry Ratajové patří hotelu Imperial za epesní snídaňový bufet a dvěma divadelním rautům s nejlepšími řízky.
Foto: Roman Polášek
