Během posledního festivalového dne se kromě únavy dostavuje určitá forma dojetí či nostalgie. A musím přiznat, že inscenace Sonia a Alfredo z italského Teatro Gioco Vita mě opravdu dojala. Jemný příběh o přátelství a vřelosti vychází z francouzské knižní předlohy Va-t’en, Alfred! autorky Catherine Pineur.
Alfredo je trochu divný pták, co má rád červenou barvu a jako symbol toho, že nemůže najít domov a chce se někde usadit, s sebou všude nosí židli (červenou samozřejmě). Na své pouti světem se u každého hnízda setkává s odmítnutím. Nikam ho nezvou, nikde ho nevítají ani nepohostí. Až čapí slečna Sonia ho pozve k sobě a nabídne mu šálek kávy (v červeném plecháčku). I ona se na začátku bojí cizího návštěvníka, ale ledy jsou rychle prolomeny a protagonisté se stávají nejlepšími přáteli. Celý příběh je ilustrován skrze neskutečně precizní stínohru, u které jednoho napadá, jestli náhodou nejde o projekci, když je vše tak přesné. Zároveň herci zdvojují ptačí postavy a v určitých momentech interagují oni sami. Tím prohlubují vztah, který vnímáme mezi Alfredem a Soniou. V jednu chvíli si ptáci na plátně čtou na větvi stromu opřeni zády o sebe, aby vzápětí herci tančili po jevišti v pevném objetí s úsměvy na tvářích. Těmito změnami prostředků nezůstávají v ploše, ale získávají vícerozměrný ráz (metaforicky i doslovně).
Velmi oceňuji, jakým způsobem tvůrci vyzdvihují podstatu přátelství a neuchylují se třeba ke zvířecí romanci. Sonia a Alfredo tak reprezentují to, co děti znají, opravdické parťáctví, během kterého se sdílí všechno od odpoledních her až po noční pozorování hvězd. Právě tahle křehkost a bezelstnost nejvíc útočila na moje slzné kanálky. Jemné tempo a libozvučnost italštiny už jenom dokreslovala celkovou atmosféru. Jazyková bariéra sice zapříčinila, že mi unikla přesná motivace Alfredova odchodu, ale myslím si, že je to pro celkové čtení vlastně nepodstatné. Inscenace by vlastně mohla fungovat zcela beze slov, protože jednotlivé situace jsou velmi jednoduché. Nezáleží na tom, proč Alfredo odešel, ale je podstatné, že se vrátil. A že aby se to mohlo stát, musela Sonia opustit svou komfortní zónu, tedy domov. A že pokud po světě chodíme s otevřeností, empatií a láskou, šance na šťastný konec stoupají.
A protože se v posledním dni nechci uchylovat ke kritice, zbývá jen poděkovat a vysvětlit, že jsme se s kolegyněmi Sedlákovou a Ratajovou rozhodly vyhlásit své vlastní ceny, neb jsme s výsledky těch oficiálních zcela nesouzněly. Ale ti, kdo hledají legitimní výsledky, najdou je na webu festivalu.
Autorka by ráda udělila hlavní cenu litevsko-izraelské inscenaci Velký třesk.
Cena Emy Šlechtové za nejlepší využití pytlíků s vodou míří do Žiliny, inscenaci Filemon alebo OzlomKŔŔK domov.
Foto: Roman Polášek
