Inscenace Kdo neskáče, není holub! aneb Zobáky sobě vzbudila na neformálním Border’s Brunchi vášnivou debatu. Myslím, že jedním z důvodů může být i to, že se jedná již o druhou adaptaci této polské divadelní hry na festivalu a návštěvníci tak mají šanci nejen srovnávat, ale zároveň se cítí komfortněji, protože text už trochu znají (patřím do této skupiny). Zároveň je ostravská inscenace natolik čitelná, že se dají snadno a velmi konkrétně popsat její nedostatky.
Šeď ostravského panelákového sídliště se socialistickými, žluto-červenými dětskými prolézačkami se stávají kulisou pro život bandy. Bohužel místo a nářečí je asi jediným společným rysem všech jejích členů. Oproti mladým polským studentům chybí ostravským hercům na jevišti pospolitost. Proč si postavy různého věku a subkulturní příslušnosti vytvořili tak silný vztah, aby spolu ruku v ruce budovali nacionalismus? Ano, víme, že jsou všichni holubi. Ale ve chvíli, kdy jsou jednotlivé charaktery reprezentovány jak skrze oškubané loutky z velkých míčů, tak činoherně, měl by i mezi vodiči existovat nějaký vztah. Těžko se pak věří tomu, že jsou vazby v partě tak silné, že jsou jednotliví členové ochotni pro sebe navzájem nasazovat život. A ještě méně pochopitelné pak je, proč se vrabčák Zdeněk tak moc touží dostat mezi ně a získat si jejich respekt. Ano, jako traumatizovaný malý ptáček sice hledá jakoukoliv blízkost, ale v tomto případě by asi bylo jednodušší popoletět o panelák vedle a snít o místě v nějaké mnohem víc cool partičce. Zkrátka dramaturgická koncepce je plná otazníků, což hercům, ať se snaží sebevíc, podkopává nohy.
Když pominu vizuál, který postrádá jakoukoliv estetiku (i tu trashovou), jsou loutky technologicky velmi nevděčné. Obří nafouklí holubi a o něco menší vrabec sice korespondují s vnější podobou skutečných ptáků, ale loutkoherecky neumožňují vlastně nic. Logicky se pak herci spoléhají na činoherní projev, což zase generuje otázku, proč loutky vůbec používají. A přitom má inscenace spoustu dobrých nápadů. Obří fosforeskující oči kočky Dolores tvoří minimalistický a velmi sugestivní obraz. Výše zmíněný časoprostor zase nabízí interní ostravácké vtipy a aktualizuje text do podmínek Divadla loutek. Všechny, z počátku asi i zajímavé nápady, skončily naskládané na sebe tak nesourodě, že zcela zanikly. Nakonec chci ale připomenout, že nebýt této inscenace, nebyl by text českému divákovi, a ostatně i tomu festivalovému, představen a to by byla velká škoda.
Další rozporuplnou inscenací včerejšího dne bylo batolárium Zamotané čáry francouzského Théâtre Désaccordé. Kolem inscenací pro nejmenší diváky se v českém prostředí vedou vášnivé diskuse: někteří je nepovažují za divadlo, ale za volnočasové setkání, jiní v nich vidí příležitost k výchově diváků doslova od kolébky. Během reprízy mě napadlo, že nad fenoménem uvažujeme špatně. Děti v takovém věku do divadla samy logicky nepůjdou, tudíž je možná lepší než klást si otázku, co z představení mají rodiče batolete. Otevírá takové divadlo specifický druh komunikace mezi nimi? Nutí je překračovat společně nějakou denní rutinu a ohledávat něco, k čemu se jinak nedostanou? A přináší toto soubytí v prostoru něco i divákům, kteří nepřišli ani jako děti, ani jako rodiče? Na všechny tyto otázky bych v případě Zamotaných čar asi dokázala vyargumentovat odpověď ano. Protože jestli se mi z představení něco zapsalo, byli to právě rodiče, trpělivě šeptající svým ratolestem do ucha asociace vyvěrající z velmi abstraktní vizuality propletených černých čar.
Nápad využít čmáranice, které batolata sotva schopná držet pastelky v ruce nasázela na průhlednou fólii, a rozžít je, mi připadá poetický. Dětičky se cítí vítány právě tím, že se jejich zásah stal inspirací a středobodem celé inscenace. Hlediště adaptované pro cílovou skupinu polštářky a koberci hned na první dobrou vytvořilo bezpečnou zónu pro batolení a průzkum. Dodržení tohoto nepsaného pravidla se povedlo, aby vzápětí došlo k porušení snad jediného, v mnoha článcích zmiňovaného pravidla batolárií, a tím je: nepoužívat tmy. Světe div se, ti nejmladší se totiž tmy opravdu bojí. Dalším hodně problematickým aspektem byla intenzita projevu herečky, která podle hlasitých zvuků pláče byla na některé z nejmenších prostě moc. Napadá mě, jestli přece jenom nejde o jazykovou bariéru a kulturní rozdíly. Obyvatelé jižních států se většinou vyznačují vyšší mírou intenzity jazykového projevu. V kontrastu s nádherným obrazem stínohry a barevných sklíček pak tahle prudkost působila ještě agresivněji. Každopádně jsem neměla pocit, že batolata celek vůbec nezaujal. Bylo zřetelné, že se v některých momentech dokázala uklidnit a soustředit. Bohužel jim však inscenace nenabízela příliš prostoru pro interakci a hravost, což mohlo mít po kreativním začátku efekt zklamání.
Autorka je zklamaná, že neviděla Pinocchia.
Foto: Roman Polášek
