Včera se psalo o stereotypně českém pudu neustále vytvářet nadhled, zcizovat a hledat humor i tam, kde vlastně není. Dnes bych ráda navázala a pracovala se svým češstvím, jelikož mi schopnost být nad věcí během dne vytanula na mysl několikrát.
Ve varšavské inscenaci Umíš pískat, Joanno? se s nadhledem pracovalo v překvapivě velké míře. Děti v prvních řadách nadšeně výskaly, když se ozvala znělka festivalu, a jejich zanícení pak trvalo po celou dobu představení. Snažily se chytit do rukou promítané hvězdy, smály se bafání a lekání, kterých se dopouštěl děda s vnukem a na konci nadšeně tleskaly. A to i přesto, že onen dědeček se nedožil konce představení a ani vnukova nově naučeného umu – pískání. Anna Przygoda a Tomasz Kowol se snažili vyjít nejen malým divákům vstříc a některé pasáže odehráli v češtině. Využívali přitom loutky ploché, prstové, ale nejčastěji tělové. Příběh sedmiletého chlapce Kalleho, který si v jakémsi domě dědečků či seniorů vybral svého prarodiče, a pak s ním zažíval nejrůznější utužovací dobrodružství jemně, a přesto sugestivně připomínal, že ob-generační vztahy je potřeba utužovat. Samozřejmě nejen proto, že bankovka srolovaná do ruličky a tajně umístěná do vnukových či vnuččiných rukou je lákavá motivace. Na besedě s Michalem Zahálkou ve Studiu G se posléze řešilo, do jaké míry bylo téma smrti blízkého člověka podáno citlivě pro dětského diváka. Osobně se ale v souvislosti s touto tematikou necítím jako kompetentní osoba, protože jako dítě jsem plakala i u písní Svěráka a Uhlíře a vlastní děti nemám. Z odkoukané a odposlechnuté reakce malého publika se mi ale nezdálo, že reprezentace smrti byla nevkusná nebo příliš explicitní.
Naopak mám zcela jasno v tom, že francouzská inscenace Drákula – Lucyin sen by odstup, vtip a nadhled potřebovala jako sůl (nebo česnek?). Vizuál mi chvílemi asocioval béčkové horory, pak virtuální realitu nebo počítačové hry, vzápětí psychedelický trip. Vzpomněla jsem si i na Harryho Pottera, to když se zezadu na Lucyině hlavě objevila maska Drákuly – podobně musel profesor Quirell v Kameni mudrců sdílet své tělo s Lordem Voldemortem. Lucy prohnutá do mostu asociovala Vymítače ďábla a zrzavé paruky ženských hrdinek zase panenky Barbie a problémy s jejich cuchajícími se vlasy. Nesmála jsem se jako někteří diváci, nebála jsem se, jak nejspíš tvůrci zamýšleli (ačkoliv kdo jsem já, abych hádala záměry uměleckého týmu), spíše jsem zneklidněně a později už trochu znuděně čekala, co se stane dál. Inscenace využívala principů černého divadla, takže se Drákula jako manekýn v životní velikosti pokaždé zjevil ze tmy a dlouze v divadelních náznacích sváděl Lucy. Zneklidňující lidsko-loutkové erotické hrátky se opakovaly jako refrén a mezi nimi jsme sledovali nemocnou, blouznící a posléze maniakálně vraždící Lucy. Když se pak v závěru po dlouhém zápase, honu mezi zrcadly, pohyblivými sloupy, promítanými metalickými střepy a fragmenty konečně Drákuly zbavila za pomoci dvou družek, dřevěného kolíku, lesklého meče a na můj vkus až příliš hlasitého řevu a úpění, odměnila ji asi polovina sálu potleskem ve stoje.
Jako protijed k matoucí a groteskní poetice Drákuly posloužily Fagi News. Jemně edukativní, přiměřeně interaktivní, mířící vtipy do vlastních řad a do řad intelektuálních divadelních loutkářských publik, která se po každém představení neúnavně oddávají rozborům, analýzám, pochvalám a nadávkám. Divadlo nastavuje zrcadlo, to je velká pravda a velké klišé. A Fagi se o to pokusila. Jakkoliv se zdá propojení reflexí Joanny a Drákuly podivné, sjednotit by je mohlo datum 2. října. Kromě Svátku hospodářských zvířat se totiž jedná o Mezinárodní den násilí. Příčina smrti Kalleho dědečka sice v představení nezazněla, ale můžeme si být skutečně jisti, že zemřel přirozeně? Například za loutku růžové dámy typu Dolores Umbridgeové bych ruku do ohně nedala. A způsob, jakým zacházel Drákula s Lucy? Ten už za násilný rozhodně označit lze. Nehledě na ghosting a další toxické manipulační metody, jichž se na nebohé dívce dopouštěl. Kalle i Lucy sice přišli o své mužské spoluhráče, ale třeba jim to poskytne čas a prostor k seberozvoji, sebepoznání a sebelásce, než naváží vztah s dalším postarším bílým heterosexuálním upírem nebo mužem.
Autorka na divadelních festivalech trpí mnohem více bolestí zad než nedostatkem soustředění.
Foto: Roman Polášek
