K festivalové reflexi se většinou hodí zvolit si konkrétní klíč. Jde o nástroj, který umožní skrze značně omezený rámec textu otevřít velmi neomezený rozměr festivalu. Festival se jen těžko popisuje, musí se zažít. To samé hlásá festivalový katalog 14. ročníku Spectaculo Interesse o inscenaci Temná komora ze slovinského Lutkovno gledališče Ljubljana. Náhoda? Mým otvírákem tedy bude ono zažívání, nebo přesněji dobrodružství, které jsem dneska zahájila výpravou do Ostravy. Pro cínového vojáčka zase dobrodružství započalo milostným vzplanutím k baletce, žabákovi skrze touhu poznat svou rodnou hroudu a hlavičkám česneků už jen tím, že se ocitly v kukátku. Ale možná budu nakonec psát o něčem úplně jiném, a to je nejspíš největší dobrodružství vůbec.
Není úplně obvyklé, že se na loutkovém festivalu setká obecenstvo s Louskáčkem, tedy titulem tak bytostně spjatým s tancem. Tady v Ostravě se však střetávají loutkoví profesionálové, kterým asi nemusím vysvětlovat, že loutkové divadlo nemá překážek v žánru ani v provedení. Louskáček: Zeleninový balet se nenápadně protančil před Divadlo loutek Ostrava, aby připoutal pozornost srocujících se festivalových hostů i kolemjdoucích (včetně utíkajícího zajíce v případě reprízy, kterou jsem viděla já). Scénografka, režisérka a herečka Daria Gosteva má výjimečnou schopnost uvádět diváka v údiv skrze maličkosti a obyčejnosti. Její smysl pro detail a současně chytré koncepční uvažování, dokáží přesně takové zázraky, jako ladný pohyb náhodné zeleniny, provedený oduševněle a s elegancí Čajkovského skladbě vlastní. Tykve se zahnutými konci se naklánějí jako labutě, česneky s tenounkými nožkami svižně cupitají na scéně a neohrabaný lilek se točí v divokých piruetách. Nejde vlastně o nic velkolepého, ale o nápad, který dokáže všední prostředky použít nevšedně, zasadit je do nového kontextu a zároveň udržet po celou dobu tak, aby se tvar sám nevyčerpal. To, co dospělí zažívají uvnitř, ventilují dětští diváci hlasitě ven. Nadšený výskot ohlašuje zeleninové tanečníky a vykulené oči připomínají, že pro některé je kouzlo oživlých předmětů ještě stále velmi intenzivní. A kupodivu ho ustojí i exteriér, i když si samozřejmě představuji, jaké by bylo vidět vege tanečníky v uzavřeném malém prostoru, kde by hrály i stíny plamínků svíček připevněných na scénografii. Miniatura, která rozněžní, dojme a připomíná, co všechno loutkové divadlo zmůže.
Dobrodružstvím se zcela odlišnou atmosférou byl intenzivní pobyt v Temné komoře. Inspirace Andersenovým Statečným cínovým vojáčkem (jehož motivy se velmi podobají těm z Louskáčku), mi nepřipadá v režii Matiji Solceho jakkoliv determinující. Na slovinský punkový hukot se vyplatí koukat méně analyticky a více asociativně. Divadelně-hudební dada totiž předjímá už samotný chaotický vstup diváků do sálu, během kterého každý obdrží svou vojenskou hodnost (tj. lžičku/špejli/zátku) a ti pozornější zachytí i v angličtině odvyprávěný stručný popis dějových akcí, které se všechny záhy odehrají.
Kdo se někdy setkal se Solceho poetikou a metodou animace, rozezná ji kdekoliv. Předměty jakoby pluly ve vzduchu a v rukou herců vytvářejí neskutečně sugestivní obrazy. Z kanystru, trychtýře a kuželu světla z kapesní baterky se ve vteřině stává čmuchající krysa. Ze dvou dlažebních kostek zase postava. Jde o metodu, která se málokde vidí a málokdo ji technicky ovládá. Stejně tak typickým rysem je hudební zpracování, které posouvá žánr inscenace směrem ke koncertu. Solce často využívá lidové písně a jejich sílu umocňuje moderními hudebními prostředky. Zde musím zmínit, že oceňuji dramaturgické zařazení na konec festivalového dne, aby vyzněla právě ona off programovost celku. I přesto, že mě Temná komora bavila, nechala jsem se unášet její divokostí a pronikavé světlo mi nevypálilo zornice, nemůžu se ubránit dojmu, že jsem čekala víc. Hudebně i koncepčně. Každopádně bych tímto chtěla vyzvat diváky, aby se občas nebáli se ztratit. Někdy je to pro svěží vnímání trochu potřeba.
Autorka je velkou fanynkou Fekete Seretlek.
Foto: Roman Polášek
