Loutkářským Avignonem nazývají festival ve francouzském Charleville-Mézieres nejen loutkáři samotní, ale vzhledem k jeho rozsahu a popularitě i ti, kteří se zabývají loutkovým divadlem jen okrajově. Letošní už 22. ročník tohoto Světového loutkářského festivalu nezůstal v tomto ohledu své pověsti nic dlužný. Byl opravdu rozsáhlý, věnovaný vzpomínce na nedožité 100.narozeniny zakladatele festivalu a exgenerálního sekretáře UNIMA Jacquese Félixe a účastnilo se ho 86 souborů a skupin 25 národností a čítal 446 představení nejen v nejrůznějších sálech a prostorách převážně v Charleville, ale i v druhé části tohoto ardenského souměstí – v Mézieres. Tentokráte se o jeho popularitu postaralo speciálně celofrancouzské rozhlasové vysílání France inter a pozornost mu věnovala nejen regionální televize. Mezi množstvím mediálních spolupracovníků svou trochou k popularizaci přispěl i národní dopravce SNCF, který nabídl pro účastníky festivalu velmi výhodné jízdné.
Měla jsem to štěstí, že jsem mohla být několikrát hostem tohoto dnes již zavedeného a hojně navštíveného festivalu, který se z regionální atrakce stal za dobu své existence (od roku 1961) o dvacet let později festivalem skutečně mezinárodním a dokonce již řadu let velmi pyšně nazvaným světovým. Posun zde nastal – vzhledem k ambicím regionu Champagne-Ardennes – opravdu ve všech položkách. Rozšířil se počet hrajících souborů a skupin, rozšířily se hrací plochy -od divadelního sálu, kulturních center, kaváren až po off prostory v dříve méně využívaných lokalitách. Zlepšilo se i spojení do vzdálenějších hracích míst (pro festivalové hosty zde celodenně fungoval mezi oběma městy cirkulující mikrobus), město vyřešilo i v minulosti hodně kritizovaný nedostatek možností stravování. Několik malých kaváren, a dokonce i specializovaných knihkupectví se proměnilo v době festivalu v café teatry s divadelním provozem. Proměnily se i tiskoviny související s festivalem – kromě festivalového oficiálního programu byl k dispozici velmi dobře udělaný bulletin s off programem, samozřejmostí byla i přehledná mapa. A zajímavá pro mne byla i další zkušenost – zapojení dobrovolníků rekrutujících se převážně z obyvatel Charlevile do celého festivalu – ať už jako řidičů přivážejících jednotlivce i skupiny z letiště v Paříži i bližšího Bruselu, vypomáhajících v restauracích a při kontrole vstupu na jednotlivé akce či dokonce poskytujících ubytování(což jev Charleville už léta pozoruhodnou tradicí).
Skladba letošního ročníku byla trochu pestřejší než těch předchozích, kdy jejich obraz zkreslila pandemie a její důsledky, ale i tak je festival v Charleville stále především frankofonní (jde o produkce francouzské provenience, ale i švýcarské, belgické a již pravidelně i kanadsko-québecké). Výběr zahraničních souborů má nepsaná pravidla – jde vesměs o menší soubory (maximálně do 5 osob) a s inscenacemi vizuálními, nonverbálními a co nejsrozumitelnějšími. Titulkované představení si totiž může dovolit jen hrstka hrajících souborů. Což však neznamená podcenění zahraniční nabídky, ale jde vesměs o fakt daný finančními limity festivalu. O tom, že je o všechna představení zájem, svědčí fakt, že byla valná většina vyprodaná už před zahájením festivalu (vstupenky se nabízely k prodeji ve dvou etapách), a že je programový výběr do značné míry ovlivněn i komercí a vkusem „neloutkářských“ návštěvníků. Zájem je především o dětská představení a mediálními prostředky zpopularizované trochu snobštější loutkářské inscenace směřující k dospělému publiku. Sympatické je, že diváky nejsou jen účastníci festivalu, ale návštěvnické gros tvoří obyvatelé Charleville i blízkého okolí, kteří se na tohle divadelní bienále opravdu dva roky těší.
V této souvislosti nás všechny, kteří jsme se díky krátkodobé mobilitě Go and See mohli festivalu účastnit překvapilo, že jsme tentokráte nenašli v programu české zastoupení (výjimkou byla v programu prezentovaná spolupráce režisérky Lindy Duškové se studenty charlevillské školy ESNAM nazvaná „Exit B“), ačkoli zde v historii tohoto festivalu sehrály české soubory velmi významnou roli. Když jsem pátrala po příčinách, zjistila jsem, že pořadatelé na českou nabídku nereagovali a já si pak musela lámat hlavu s tím, jestli to způsobilo finanční omezení festivalu či obecná představa o českém loutkovém divadle, které má sice stále dobrou pověst, ale lpí na tradičním podání a postupech.
Z několika představení, která jsem mohla ve třech dnech v Charleville vidět a která by určitě stála za pozornost českých diváků na některém z našich festivalů, byla skromná a uhrančivá inscenace Loutkářské akademie z Charkova Vertěp, spojující tradiční vánoční příběh s jeho aktuálními konotacemi. Moji další favorité byli z off programu – aktuální příběh běženců integrujících do společnosti v hostící zemi a jejich rozpačité přijetí Naštvaný/Agacé, vyprávěný jednoduchými prostředky papírového divadla a papírové divadlo Alaina Recoinga věnované tentokráte pojmu Mlýny/Moulins hrané v autentických prostorách půdy slavného Starého mlýna v historické části města.
Skutečným potěšením na festivalu pro mne byla výstava uspořádaná k dvoustému výročí narození Maurice Sanda (syna autorky a dramnatičky George Sandové). Všestranně nadaný Maurice se věnoval mimo jiné i loutkovému divadlu a loutky z jeho inscenací, včetně návrhů a citlivě zrestaurovaných kostýmů, dekorací a doplňků byly skutečnou třešničkou na dortu mých festivalových zážitků.
V letošním ročníku nepřišla zkrátka ani UNIMA, která díky Jacquesu Félixovi stála u zrodu tohoto mezinárodního loutkářského svátku. Oproti ročníkům předchozím se zde konala řada oficiálních i neoficiálních setkání, která byla otevřená nejen pro členy UNIMA, ale i pro širokou loutkářskou obec. Pihou na kráse dobře připravených setkání byl jen fakt, že se hned po skončení festivalu musel generální sekretariát UNIMA po dvou desítkách let vystěhovat z prostor, která sloužila nejen jako administrativní kancelář a archiv, ale byla také místem setkávání. Ta letošní byla v těchto místech poslední.
Festival v Charleville je loutkářským festivalem, ale především veletrhem s nabídkou představení, publikací a informací. Já jsem si z Charleville přivezla jednu zajímavou útlou knížku. Napsal ji Albert Bagno pod názvem Gli Zecchini di Pinocchio ale nepojednává o této populární figurce Pinocchia, ale je výsledkem autorova dlouholetého bádání o zobrazení loutkového divadla a loutek na pamětních medailích a mincích z celého světa. Věděli jste, že má svou minci Matěj Kopecký, Jiří Trnka, Karel Zeman, Josef Skupa a Spejbl s Hurvínkem?
Deset dnů trvající svátek loutkového divadla v Charleville Mézieres (16.- 24.9.2023) skončil. Pro nás byl určitě v mnohem inspirující, ale byl hlavně nevyslovenou výzvou k všestranné přípravě na reprezentativní účast v roce 2025. Tuhle příležitost bychom si neměli nechat ujít!
