Divadlo Drak pořádá v rámci Mezinárodního setkání studentů vysokých uměleckých škol Gaudeamus Theatrum pátou veřejnou konferenci, tentokrát na téma Loutky a technologie.
Jak ovlivňují nové technologie současnou loutkářskou tvorbu? Kde se setkávají tradiční principy animace s kamerami, umělou inteligencí či robotikou? Jaký prostor zůstává pro hmotnou přítomnost loutky v digitální době? Od live cinema a dalších multimediálních přístupů, až po otázky umělé inteligence a robotických performerů. Kde leží hranice mezi inscenací, instalací a performancí a kdy technologie přestává být pouhým nástrojem a stává se aktivním tvůrčím partnerem? Konference nabídne inspirativní příklady z praxe i prostor pro diskusi nad možnostmi i limity technologií v současném divadelním umění.
Účast na konferenci je zdarma. V případě zájmu se prosím REGISTRUJTE zde>>> nejpozději do 7. března 2025.
Konference je simultánně tlumočena do českého a anglického jazyka.
Program konference
1. blok
Loutkáři a technologie
Hosté: Gavin Glover, Dominik Migač, Nafiseh Saadat, Jakub Maksymov
Gavin Glover: Micro Cinema Theatre – Když se malé stává VELKÝM!
Role live-feed videokamer v loutkovém divadle: Jak lze využít kameru přímo na jevišti k rozšíření uměleckých a narativních možností? Gavin Glover, režisér, scénograf a loutkář, se touto otázkou zabývá prostřednictvím své vlastní zkušenosti – od působení ve slavné divadelní skupině Faulty Optic (1988–2011) až po současné spolupráce s širokou škálou divadelních a výtvarných umělců. Jak můžeme tuto technologii integrovat do divadla a kde jsou její limity? Je kamera vítaným spolupracovníkem, nebo zůstane navždy vetřelcem v našem vzácném divadelním prostoru?
Gavin Glover je specialistou na současnou loutkářskou tvorbu a filmové techniky micro-cinema. Jeho práce jsou inspirovány absurdními vypravěči, jako jsou Kafka, Lynch nebo Beckett, a vždy se pohyboval na tajemné hraně loutkového divadla – nejprve s kultovní divadelní skupinou Faulty Optic a nyní prostřednictvím svých krátkých filmů, které získaly uznání od The Guardian, BBC Front Row i The Stage. V současnosti působí v Glasgow a Krakově.
Dominik Migač: Kdy použít/nepoužít technologii v divadle
Zamyšlení nad tím, jak může divadlo v době virtuálních realit, robotiky, projekcí, videoher, interaktivních prvků atd. zůstat pokorné. Ne proto, aby zůstalo tradiční, ale aby stále využívalo svých předností oproti ostatním médiím. Ukázky mých projektů, ukázky autorů, kterým se to podle mě daří, a ukázky inscenací, kde se to nepovedlo. A proč je loutkové divadlo od multimédií neoddělitelné. Pokus o sondu do toho, jak nad divadlem přemýšlím. Snaha vyvolat diskuzi a rvačku.
Dominik Migač je autor, scénograf a loutkář. Vystudoval Katedru alternativního a loutkového divadla DAMU. Zaměřuje se na vytváření divadelních mikrosvětů a animaci miniaturiních loutek, často pro svou tvorbu využívá multimédia a technologie, které pro něj tvoří esenciální součást díla. Příkladem jeho tvorby je inscenace Micro Sputnik (2016) pro jednoho diváka nebo inscenace Prefaby (2019) o fenoménu paneláků, za kterou získal Cenu divadelních novin v kategorii Loutkové divadlo
Nafiseh Saadat: Od nadloutky k robotickému herci – Nové pohledy na divadelní materiál v éře AI
Na počátku 20. století proslulý herec, režisér a scénograf Edward Gordon Craig radikálně prohlásil, že divadlo musí hledat nadřazený materiál – něco více než lidské herce nebo tradiční loutky. Tvrdil, že stejně jako malířství pracuje s barvami a hudba se zvuky, i divadlo potřebuje nenaturalistické, lépe kontrolovatelné médium pro dosažení skutečné umělecké inovace. Ve 21. století přináší nástup robotů na jeviště nový divadelní model. Jako umělé konstrukty vytvořené lidmi nabízejí roboti jedinečnou jevištní přítomnost, která může překonávat limity lidských herců. Na rozdíl od nich nepodléhají fyzické únavě, emoční nestálosti ani subjektivní interpretaci. Zároveň však jejich využití otevírá zásadní otázky: Přinášejí skutečnou inovaci, nebo jsou pouze naprogramovaným prodloužením lidské vůle? Jak jejich interakce s diváky proměňuje naše vnímání hereckého výkonu?
Nafiseh Saadat je interdisciplinární umělkyně, loutkářka, spisovatelka a režisérka s magisterským titulem z divadla na Univerzitě v Teheránu. Již 18 let se věnuje loutkovému divadlu, vizuálnímu umění a performanci, vytváří a režíruje inovativní díla pod jménem Saba Saadat. Působila na předních íránských univerzitách, ale po omezení akademických svobod se zaměřila na nezávislý umělecký výzkum. V roce 2023 založila Tree of Life, nezávislý umělecký institut. Její tvorba, včetně publikace Robotic Theater: An Introduction to Actor’s Death on the Stage of the 21st Century (2021), zkoumá průniky divadla, technologie a filozofie. V současnosti se věnuje projektům zaměřeným na teorii uncanny valley v performanci a robotickém loutkářství, čímž posouvá hranice tradičního divadla. Více informací o její práci najdete na https://sites.google.com/view/sabasaadat.
Jakub Maksymov: Zažít hmotu
Loutkové divadlo je ze své podstaty syntetický divadelní druh – živý herec a neživá loutka dohromady vytváří jeden znak. Vcelku přirozeně pak tento systém dokáže interagovat i s dalšími divadelními komponenty a nejrůznějšími moderními technologiemi. Současné tendence loutkového divadla pak směřují k prohloubení vnímání materiality loutky – nikoliv jen jako znaku, ale jako hmatatelného objektu s vlastní fyzikalitou. Loutka se v době vizuálního přesycení stává doslova fetišem a moderní technologie jsou jedním z nástrojů, jak diváka přiblížit k samotné materiální podstatě loutky: skrze oko kamery, membránu mikrofonu… Jak mohou technologie zprostředkovat haptický prožitek z loutky v divadelním tvaru?
Jakub Maksymov absolvoval Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU a věnuje se zejména loutkovému divadlu v kombinaci s nejrůznějšími technologiemi a netradičními formami. Režíroval na Slovensku, v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Severní Makedonii, Slovinsku či v Německu. Na principu puppet cinema byly založeny inscenace Chronoskřiatkovia (Bratislavké bábkové divadlo) nebo Kubik (mnichovské Kindertheater Fraunhofer). Principy ruchařské práce využil v inscenaci Na vukovom tragu (Pozorište Mladih, Nový Sad, Srbsko). S fyzikálními experimenty pracoval v Teslovi (divadlo Komedie, Praha). Zároveň zkoumá možnosti, jak s divákem komunikovat i mimo pole lineárního příběhu. A ako Antarktída (Bábkové divadlo Žilina, Slovensko) je divadelní lexikon, Komodo (kladenské Divadlo Lampion) funguje na principu interaktivní hry. Stal se Talentem roku 2020 v Cenách divadelních kritiky. V letech 2018 – 2021 působil jako kmenový režisér divadla Lampion, roku 2023 se stal uměleckým šéfem Divadla loutek Ostrava.
2.blok
Mezi inscenací, performance a instalací
Hosté: Maryia Kamarova, Tomáš Procházka, Apolena Vanišová
Maryia Kamarova: Autonomní objekty – tance materiálu a performance technologií
Když pracuji, stále střídám role tvůrkyně, performerky a facilitátorky performance materiálu. Pokud na uměleckou praxi nahlížíme z posthumanistické perspektivy, můžeme do procesu tvorby zapojit řadu nelidských aktérů – prostor, čas, technologie, nástroje a další objekty. Jak (a zda) lze nastavit podmínky tak, aby materiál jednal samostatně? Jak materiál tančí a kdy se stává partnerem ve spolupráci? Ve svém příspěvku budu mluvit o agenci materiálu, autonomních objektech a hackingu jako strategii pro emancipaci (ná)strojů. Zaměřím se zejména na příklady z kontextu zvukového umění, instalace a současného divadla.
Maryia Kamarova je interdisciplinární umělkyně, jejíž tvorba se pohybuje na pomezí performance, scénografie, sound artu a instalace. Pracuje s objekty, DIY elektronikou a v současné době se zkoumá materialitu zvuku se specifickým zaměřením na estetiku a politiku technologií. Maryia je jednou ze zakladatelek spolku di.pole a uměleckého kolektivu PYL. Absolvovala Katedru alternativního a loutkového divadla (DAMU, Praha, 2023) a řadu stáží v oboru Expanded Scenography (HKU, Utrecht, 2022), a zvukového umění (Overtoon, Brusel, 2019-2020; Sonoscopia, Porto a Institute of Ethnomusicology v Aveiro, 2023).
Tomáš Procházka: Paměť technologie a aplikovaná mediální archeologie
Technologie jako základní inspirační zdroj v tvorbě skupiny Handa Gote research & development. Tato skupina pracuje od roku 2005 na pomezí divadla, současného tance, visuálního umění, hudby, performance a konceptuálního umění. Skupina se zajímá o koncept postdramatického a postspektakulárního divadla, o nelineární způsoby vyprávění a aplikování zkušeností soudobé hudby a visuálního umění v divadle. Ve všech svých pracích využívá kreativním způsobem technologie a tak to jak staré, tak ty nejmodernější.
Tomáš Procházka je loutkář, animátor loutkových filmů, herec, režisér, hudebník a zvukový experimentátor. Vystudoval herectví na KALD DAMU. Působil v divadelních souborech Derevo, Buchty a loutky. Od roku 2005 je členem umělecké skupiny Handa Gote. Jako režisér spolupracoval např. s Divadlem Lampion, Divadlem Alfa, Divadlem Ponec, souborem Buchty a loutky, VerTeDance ad. V současné době působí jako pedagog na KALD DAMU a je uměleckým šéfem divadla Alfred ve dvoře.
Apolena Vanišová: Technologie mezi instalací a inscenací
Prověřuji divadelní možnosti elektro-mechanické objektové performance. A to ať už jde o počítačem řízený scénický objekt Kračun, nebo o projekt Zákon řady, ve kterém se na scéně setkávají čtyři lidští aktéři s pětapadesáti robotickými koulemi. Zajímá mě proces, v němž se propojuje neživý materiál, technologická dovednost a individuální divácké prožívání s potřebou vytvářet si vlastní asociativní nebo rozumové významy. Ve svých performativních instalacích, do kterých divák vstupuje skutečně a performer distančně, pak sleduji, jak se v tomto rozšířeném prostoru prolamuje veřejné v soukromé a blízké ve vzdálené. Obecně mě zajímá kontakt mezi tvůrci a diváky a okamžik vzniku a zániku divadelní komunikace v projektech, které za pomoci technologií existují na pomezí vizuálního umění a divadla.
Apolena Vanišová je divadelní režisérka, zakladatelka a kurátorka umělecké laboratoře artodo, aktivní členka komunitního projektu Mamatata a matka tří dětí. Ve svých projektech se soustředí na vizuální jazyk a jeho symboliku, dramatičnost nehledá v situaci, ale v řazení a vrstvení scénických obrazů a jevištních akcí. Pracuje s různými typy objektů, které v průběhu akce skládá, rozkládá a proměňuje. S materiálem pracuje jak v jeho hmotné, tak ve významové a metaforické rovině. Pravidelně režíruje v divadle MeetFactory a své instalační projekty nejčastěji realizuje ve Studiu Hrdinů. Pod vedením profesora Karla Makonje studovala režii na KALD DAMU, kde už několik dlouhých let dokončuje doktorát.
Gaudeamus Theatrum 2025 je realizován ve spolupráci s přehlídkou loutkového divadla pro dospělé LOUTEX a KALD DAMU.
