Jako malý jsem byl s dědečkem na pouti a tam byl takový stan, kam zvali na hadí ženu a na boj s medvědem. Já tam chtěl strašně jít, ale děda mě nevzal. Tak jsem si v mysli vytvořil takovou verzi, jak to tam asi vypadalo. Takže vlastně díky dědovi má nyní divadlo Bajka pouť v šapitó. A diváci mají štěstí vstoupit do mého pouťového snu a vidět náš společný pohled na příběh Frankensteina.
Co je pro tebe zajímavější? Kamenné divadlo nebo šapitó?
Je to asi stejné, jako když se rozhodujete jet na dovolenou: pod stan, nebo do hotelu. Kamenné divadlo poskytuje zázemí, je o vás postaráno, a je to skvělé. Šapitó si člověk musí postavit sám, je třeba do toho investovat nějakou práci a pak je zase zbourat a převézt jinam. Ten pocit mi přijde bytostný.
Kočovný život někoho přitahuje, a někoho naopak zneklidňuje. Mě přitahuje ona volnost a lehkost. Nejsem obklíčen zdmi instituce. Dává to prostor pro jiné smýšlení o divadle.
Je skvělé, když se soubor podílí na celém procesu stavění šapitó v prostoru, kde není nic, jen zelená louka. Vznikne představení a odehraje se něco magického. Poté vše skončí a jede se jinam. Vnímáte změny počasí, je tam hodně proměnných.
Je to jisté symbolické kontinuum pro Bajku, která od svého vzniku jezdila po okolních školách, stavěla si vše sama. I teď má možnost hrát dvojím způsobem.
Jsme moc rádi za workshopy, kterými s námi procházíš, učíš nás pracovat na tom, abychom se více vnímali, měli k sobě důvěru. Odkud pramení takový způsob práce?
Než jsem začal studovat herectví, věnoval jsem se improvizačnímu divadlu. Když hrajete s kolegy, musíte se poslouchat, vnímat. Zkoušení nespočívá v tom, že se nacvičuje nějaký tvar, ale v tom, že se lidé učí na sebe napojit a nebýt za každou cenu ten nejhlavnější a nejdůležitější. Na DAMU jsem se pak potkal se svým profesorem Miroslavem Krobotem, což bylo zásadní, protože ten také vycházel z improvizací, učili jsme se vnímat sebe navzájem i diváky.
Hlavní ale je, že já neodděluji divadlo od svého civilního života, nějak mi to vzájemně prorůstá. Jsem jen jeden Lukáš. Mám to takhle i v životě; snažím se vnímat věci kolem sebe, být teď a tady, cítit potřeby nejen své, ale i těch druhých, a to mi přerůstá do divadla, protože je součástí mého života.
Já ke své práci potřebuji kolektiv lidí, partu. Lidé mě inspirují, každý má nějakou dynamiku, nějak funguje a z takových setkání a konfrontací vznikají nápady. A když je tomu člověk otevřený, pak z toho může stvořit představení.
Tvůj způsob práce se liší od obvyklých zkoušek, tzn. od čtení připraveného textu, přes jeho interpretaci až po adaptaci na scéně. Pracuješ zcela jiným způsobem.
Na základě improvizací společně s herci vymýšlíme scény, které se okrajově dotýkají našich témat, pak je stále více prohlubujeme o prvky improvizace, ve kterých každý herec přispívá svým nezaměnitelným prvkem, svou niternou částí.
Nemáš strach takový prostor hercům vytvářet? Jaké jsou mantinely takové práce se souborem?
Mantinelem je téma, kniha. Pro mě je tento způsob práce dost přirozený. Naopak bych se bál mnohem víc přijít s vlastním materiálem a říct: Takhle to chci! Po přečtení knihy jsem měl pouze pocit, který jsem si neuměl na začátku vůbec představit. Teď si myslím, že tam máme úplně vše, co jsem tam chtěl dát.
Snažil jsem se vždy na nějaký pocit nebo pasáž z knihy vybrat ze svého arzenálu optimální nástroj, který hercům pomůže. Skvělé je, když se najednou herci i režisér stávají jedním organismem a fungují dohromady, cítí se a tříbí si názory na téma. Vznikne pak jakýsi prazáklad, který všichni cítí stejně. Na ten se pak naroubují další věci.
Jaké jsi ve Frankensteinovi hledal téma?
Při čtení románu jsem se snažil být poctivý sám k sobě a zkoumat věci, které mě oslovily. Přišlo mi líto tvora, kterého Frankenstein probudil k životu. Kladl jsem si otázku, kdo je větší zrůda, zda vědec, který stvořil netvora nebo netvor sám. Je velmi těžké soudit, protože člověk nikdy nevidí do hloubky, nevidí vzájemnou propojenost celého dění.
Rozčilovala mě Frankensteinova nezodpovědnost za svůj vynález. Netvor byl ve velké nevýhodě. Byl stvořen do světa, o němž neměl ponětí a nedostávalo se mu žádné podpory. Přišlo mi krásné a dojemné, že netvor obdivoval člověka. I když se i člověk někdy chová jako zrůda a božství, které v něm je, mizí. Mrzí mě, že ti dva k sobě nenašli cestu.
S herci mluvíme o tématu strachu, který lidem znemožňuje otevřeně se podívat na věci a vyvolává v nich útočnou reakci. O tom, jak je těžké akceptovat a přijmout odlišnost lidí.
Jsem ráda, že nakonec je naše představení vlastně o lidství, o tom, co je v našich životech důležité a opravdové. Závěr představení je tvůj způsob jak se díváš na svět?
Ze své vlastní životní zkušenosti můžu říct, že pro člověka je zřejmě nejtěžší, když se potká sám se sebou, když se musí přijmout takový, jaký je. Mít rád sám sebe. A když má člověk rád sám sebe, pak může mít rád i ty ostatní.
Vztahuji to k Frankensteinovi, který jako by se bál podívat sám sobě do tváře. Není schopen přijmout, že člověk může mít i temné stránky. Když člověk nedokáže přijmout sám sebe a mít se rád, nedokáže být šťastný, a když nedokáže být šťastný, nepřeje to ani jiným. Vše se pak hroutí.
Láska je v něčem zprofanované slovo. Ale proč by mělo být? Člověk musí milovat sám sebe, aby mohl milovat jiné lidi a být velkorysý, protože každý z nás jsme jiný, ale dohromady tvoříme něco krásného. V celém představení se asi zrcadlí tahle moje zkušenost.
Mluvíme o vědci, který snad měl na začátku dobrou motivaci, ale pýcha a ješitnost ho hnaly k překročení mezí.
Nejde jen o zodpovědnost vědce nebo vynálezce, ale každého jednoho z nás. Vlastně je stále na naší osobní zodpovědnosti, jakou motivaci máme pro své jednání, pro svůj život. V tom je svoboda člověka, každý z nás se může rozhodnut. A důležité je mluvit o tom také s dětmi. Jsme tvůrci. Tvoříme nejen své životy a motivace nám udává směr.
Jaké to je zkoušet v Bajce?
Pro mě velký zážitek, cítím se tu jako doma. Bajka na mě nedýchla kamenným divadlem. Máte svůj vlastní jazyk, což se mi velmi líbí. Je to tu něčím specifické, ale nevím čím. Asi že jsou tady lidi rádi, že mají rádi divadlo a neberou ho jako práci.
