Na hotelovém pokoji se sluchátky v uších a hudbou ze Spotify, těsně po tanečním preludiu. Schyluje se k deváté večerní a mohla jsem psát už několik hodin. Meditovat se mi nechce, jelikož nemám svoji jógamatku a nejbližší únik do přírody skýtá park kousek od Studia G, případně jablko ze supermarketu. Zatím necítím chuť rozmlátit hotelový nábytek. Ale loutkovému protagonistovi z chorvatské inscenace ASDFDFGGGGGGG se to vyplatilo, tak to beru jako záložní plán. Protože vyťukávání kláves ASDF pěkně zleva doprava už považuji v podstatě za volání o pomoc.
Třicetiminutové studentské představení uhodilo svým tématem hřebíček přesně na mou hlavičku. Hledání inspirace pro psaní, jež se rychle změní v prokrastinační plejádu nahodilých a nedokončených činností, znal asi skoro každý z přítomných diváků a divaček. Proto na čtveřici performerů a jednoho ambiciózního a frustrovaného loutkového mladíka často reagovali smíchem. Jednotlivé situace procesu psaní byly do detailů přesně odpozorované a převedené na scénu: neustálé změny poloh sedu na židli, důležitost hudebního podkresu, pauzy na motivační tanečky po pokoji, náhodné epizody úklidu, odhodlané kladení prstů na klávesnici… A pak dlouhé nechutné nic. Bílý wordový dokument šklebící se z obrazovky. Podporou byla performerům i důkladně vytvořená scénografie. Sledovali malinký hrníček s nápisem Star Wars, mini pytlík od čaje, poličku vybavenou knihami, globusem a dalšími dekoračními předměty nebo skříň polepenou plakáty. To vše v měřítku většího domečku pro panenky.
Když se už poněkolikáté přesunul loutkový protagonista k malému mobilnímu telefonu a freneticky přepínal skladby, aby našel tu pravou na navození atmosféry, říkala jsem si, že by mě monotónnost dění měla nudit. Jenomže mi to nešlo. Celé to bylo až příliš trefné. Jedině snad samomluva, které se loutka oddávala a komentovala tak vše, co dělá, chce dělat nebo bude dělat, mi připadala jako zbytečně ilustrativní (a to i přesto, že jsem zdaleka nerozuměla všemu).
Kromě TT (=totálního ztotožnění) se ve čtvrtek mohlo diváctvo ponořit do dvou fikčních světů téměř protikladného ražení. Nejprve přišel litevský Velký třesk. V hlavním sále Divadla loutek vznikla rozsáhlá miniatura města z počítačových vnitřností, v němž paneláky tvořily bedny starých počítačů, chodníky byly z klávesnic, a panoramata se skládala ze základních desek. Pianista a pejskař tvořen jakousi miniaturní čtvercovou součástkou se dvěma končetinami a jeho štěkající mazlíček v podobě baterie Duracel si žili poměrně klidným životem, než nastala apokalypsa, zničila město, které pak postupně zaplavila zeleň. Paradoxní historický vývoj od techniky k přírodě jsme sledovali dvojmo: jako divadlo i jako film. Tvůrci totiž využívali princip live cinema, a na zadní stěně tak bylo možné vidět zblízka drobné scénografické prvky. Obrácenou evoluci lze rozhodně vnímat jako komentář na současnou technologiemi zavalenou dobu a lidskou potřebu hledat klid a útočiště v přírodě. Nešlo ale o žádnou násilně edukativní inscenaci, propojení s realitou si člověk mohl prostě jen uvědomit a dál se pak oddávat představení. Nejsem velkou divačkou a milovnicí animovaných filmů, ale poetika představení doprovázeného elektronickou hudbou připomínající počítačové hry mi evokovala zážitky z těch málo „pixarovek“, které znám.
Na druhé straně stáli absolventi katedry loutkářské tvorby VŠMÚ se svou Palculienkou (česky Malenka). Z přírodních materiálů vytvořená havěť, na kterou člověk narazí v noci v muzeu, se v představení přetahovala o drobou bílou panenku. Připadalo mi, že postava Malenky vlastně neměla z dramaturgického hlediska pro inscenaci velký význam. Jako divák jsem nerozuměla její pasivitě, ale začala jsem ji prostě vnímat jako vypravěčku, která nám, divákům a divačkám, umožňuje seznámit se s oživlými exponáty: poťouchlými živočichy žijícími v hlíně, hmyzáky se svou přehlídkou jedinečných schopností, rozmazlenou žábou a lstivým hlodavcem, rozmístěnými v akváriích a teráriích.
Oba soubory přitom využívaly mluvu složenou pouze z citoslovcí a jejich animace spolehlivě rozesmívala publikum. Ukázalo se, že napojit se divácky na dráty a kabely lze stejně snadno jako na klacíky, srst a kosti.
Autorka neviděla poslední Fagi News.
Foto: Roman Polášek
