Kde se vzal, tu se vzal, objevil se malý dřevěný chlapec Pinocchio, který netoužil po ničem jiném, než stát se skutečným chlapcem. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se loutkář Miha Bezeljak s dřevěným špalíkem a dřevěným kladivem a provedl diváky ostravského festivalu jednou z nejlepších loutkových inscenací, kterou jsem doposud viděla.
Loutkové divadlo sleduji již několik let, ale ne pro jeho tradici, kterou jsem vždy spíš opovrhovala a dětská loutková představení mě v mládí traumatizovala množstvím barev, pitvořením a přesvědčením, že děti se zasmějí jakémukoliv prdu – doslova. Časem jsem objevila, že loutkové nemusí vždy znamenat nevkusné a že oproti činohře může přinést magii a kouzlo oživování věcí, příběhů a témat, která jsou zdánlivě ztracená nebo ohraná. Viděla jsem již spousty kvalitních inscenací, které mě potěšily, pohladily na duši, uhranuly a rozvinuly moje loutkové i neloutkové obzory. Ale Pinocchio slovinského divadla Lutkovno gledališče Maribor spojil v jedné inscenaci kvality, které ani nejsem schopná vypsat.
Herec Miha Bezeljak vyzařuje onu vzácnou auru z nebes narozeného loutkáře a performera, který divákovi suverénně prodá každé gesto. Na úvod se s diváky nevtíravě zdraví, vyptává se na jméno Pinocchia v různých jazycích, aby na závěr upozornil, že ve slovenštině se Pinocchio nazývá Ostržek. Pohyby jeho dlouhého těla a končetin jsou stejně tak přesné, jako neohrabané a zdá se, že neustále pluje někde mezi nebem a zemí. Ostatně podobné charisma prýští z Matiji Solceho. Bezeljakova práce s hlasem, jeho přesnost v animaci a neskutečné napojení jak na loutky a předměty, tak na diváky, tvoří jádro celého Pinocchia.
Ne že by režie, dramaturgie nebo výprava jakkoliv zaostávaly. S dřevěným chlapcem se nejprve setkáváme jako se špalkem dřeva vytaženým z ponku. Ten tvoří v podstatě celou scénu a příznačně vystihuje Pinocchiův původ. Ke špalku se přidává dřevěné kladivo, které se v krátké etudě připojí ke špalku jako hlava. Rukojeť kladiva tak vtipně znázorňuje velký nos. Tato nemotorná loutka se svými dobrodružstvími postupně proměňuje, formuje a tvaruje tak jako člověk svými zkušenostmi. Celou dobu ji provází/pronásleduje Smrt, která symbolizuje smrt dřevěného panáčka a jeho proměnu v kluka. Jednotlivé etudy a situace vycházejí z klasického pouličního a jarmarečního divadla, comedie dell’arte a rakvičkáren. Zkrátka vzdávají hold klasickému loutkářství a i přesto zůstává inscenace moderní, aktuální a neulpívá dogmaticky na tradici. Závěrečná proměna loutky v živého chlapce, kterým je sám loutkář, je dojemně nádherná a obrací se na diváky s otázkou, kdo jsou vlastně oni, jaké chyby překonaly a kam až se dostali.
Pinocchio pro mě byl výsostně uměleckým zážitkem, který člověka naplní, pohladí a především inspirují. Podobnou zkušenost, i když ve zcela jiném kontextu, jsem dnes zažila v galerii PLATO Bauhaus, kde se promítal dokumentární film Slunovraty Petra Nikla od režiséra Pavla Jiráska. Krom průřezu tvorbou inspirativní osobností české všeumělecké scény mě na dokumentu potěšila absence dlouhých vyprávění a vysvětlování kontextů. Petr Nikl na konci zmiňoval, že se “povídání” chtěli vyhnout úplně, ale i tak film promlouval více uměleckým jazykem než tím vysvětlovacím. Tvůrci nechali vyjevit veškerou podivnost, radost a fascinaci, která z Petra Nikla sálá a člověk, jakožto tvor tvůrčí, má při sledování roztodivných obrazů, performance, loutek a hudby pocit, že i on sám může hned začít tvořit cokoliv, i pokud byl vždy přesvědčen, že nemá pro uměleckou dráhu vlohy. Stačí jen poslouchat, vnímat a nacítit se na svět kolem sebe a každý z nás může tvořit, i kdyby jen sám pro sebe. Já se nořila do brouky kreslených obrazců, intuitivní hudby a klidného vysokého Niklova hlasu, ležela na růžové posteli v kině a zaplouvala do bezbřehých možností umění.
Autorka miluje pocit inspirace a radosti.
Foto: Roman Polášek
