Třetí festivalový den jsem strávila s off programem. No a co?
Loutkové Improvázky lektorů, dramaturgů a jednoho loutkoherce z Divadla loutek pod vedením Jany Vozárikové se přes mou úvodní skepsi staly příjemným překvapením úterního odpoledne. Soubor, který vznikl z přetlaku během pandemie, se sice nedá považovat za vrchol improvizačního umění, ale vzhledem k tomu, že si nehraje na nic víc, než čím je, tedy především zábavnou volnočasovou aktivitou, neuráží. Naopak se nabízí ocenit proaktivitu zaměstnanců divadla a jejich bohulibý nápad využít loutky-důchodkyně, na které by se jinak prášilo ve fundusu, zatímco by se postupně propadaly do hlubin zapomnění. Nevím, jestli se jedná o jediný improvizační soubor s loutkami, ale rozhodně žádný jiný neznám a připadá mi to vlastně škoda. Může totiž jít o skvělý způsob, jak trénovat a rozvíjet herecký ansámbl. Loutky navíc potenciál pro humor a nahodilost mají. I přes to, že se v souboru, pokud jsem to správně pochopila, angažují improvizační začátečníci, dokáží pohotově reagovat na podněty z publika a rozehrávat situace. Snad se Improvázkám časem podaří i více využívat loutky a nespoléhat tolik na slova.
Ďábelské a žánrově jen těžko zařaditelné duo Mutanti hledaj východisko sleduji na české alternativní scéně už pár let. Zažila jsem je už v mnoha podobách, samostatně i v doprovodu, uprostřed lesa pro hlouček nadšenců i na velkých festivalových stagích. Skrze ně jsem si začala osahávat svět rapu a hip hopu. A pořád mě baví. Proč? I když se jedná o hudební fenomén silně generační, který se jen těžko vměstnává tam, kde nekoluje v krevním oběhu, nacházím v něm stále větší přesah, mimo jiné i k divadlu, protože jak Jiří Konvalinka, tak Jan Vejražka studovali DAMU a minimálně jeden z nich se mu aktivně ještě pořád věnuje. A teatralita je v jejich případě opravdu zřetelná. Ve dvou dokáží zaplnit i velké prostory. Energie, kterou ze sebe vysílají, je někdy jako tlaková vlna, co smete všechno do svého divokého tempa. Takže i když se diváci ve festivalovém stanu ostýchají postavit blíž, Honza jim jde automaticky naproti a pumpuje život do nervózní atmosféry. I přes velkou technickou náročnost, si dokáží Jirka s Honzou mezi songy vyměňovat vtípky a neustále udržovat kontakt.
Skrze recesi a nadsázku dokázali tihle kluci v kšiltovkách najít zcela unikátní hudební jazyk. Beaty a melodie jsou chytlavé, taneční, zábavné, lze v nich najít prvky trapu i popu. Texty písní jsou na první dobrou vtipné a zvláštní, ale pod slovy se často schovává něco skutečného, vážného nebo hrozivého. Třeba track Poslední čtvrtina, který snadno roztančí svým jednoduchým, trochu diskotékovým rytmem, ale text se skrze bizarní obrazy hořících koal nebo bubnující aktivistky Gréty zabývá úzkostí z environmentální krize. Mutantská řeč není apriori poetická, přesto dokáže promlouvat do morku kostí. Dokáže v člověku probudit něco zapomenutého, opravdového a především zachycuje postoje mileniálů, kteří se zasekli někde mezi kazeťáky v devadesátkách a poslechem současné elektronické hudby ze Spotify na nejnovějším iPhonu. S Mutanty si ale nemusíte vybírat, můžete být čímkoliv a to rovnou na nejlepším koncertě v historii lidstva (pokud tedy vesmírné vysílání v odposlechu Jirky nelže).
Autorka občas sní o tom, že se stane hudební kritičkou.
Foto: Roman Polášek
