Platforma Netflix přišla před několika lety se sérií Black Mirror. V jednotlivých epizodách ohledávali tvůrci možnosti technologií, jejich úskalí a situace, do nichž bychom se teoreticky mohli v následujících letech a desetiletích dostat. Podlehla jsem trendu, pár dílů si pustila a myslím, že se k seriálu už asi nikdy nebudu vracet. Máloco ve mě totiž budí větší tíseň než vize, které rozvíjí. Lidé ve vleku médií, sociálních sítí, reality show a internetu. Nekonečné inovace, perpetuum mobile vykoupené odosobněním, osamělostí a depresí. To je svět, který jsme si pro sebe nachystali. Ale co je horší, je to svět, na který jsme zadělali generacím po nás. Těm, kteří se zatím roztomile batolí na instagramových videích svých rodičů, těm, kteří dostávají denně vynadáno, že pořád jenom čumí do mobilů nebo tabletů. Jenomže odpovězme si upřímně, byli bychom jiní, mít jejich možnosti? Kdo jim navíc všechnu tu odpornou technickou havěť strčil do rukou, kdo ji leta zdokonaloval? A je to tu, je mi úzko.
Epizoda Black Mirror se zhmotnila na alternativní scéně ve španělském sólo představením Wagnera Gallo Error 404, v níž loutka chlapce, izolující se ve svém pokoji od okolního světa, zakládala svou existenci výhradně na konexi s notebookem, mobilem, nabíječkami, drony, robotickými psy a počítačovými hrami. Už po několika minutách mě jímal smutek a prázdnota z představy, že se dost pravděpodobně dívám na reprezentaci života mnoha dětí i vrstevníků. Školní publikum v prvních řadách reagovalo na jazyk internetu, emoji i ukázky z počítačových her okamžitě a bez váhání. Tohle je jejich svět. I dospělí diváci se smáli drobným komickým popkulturním odkazům, ty ale vždycky jen na chvíli rozptýlily od existenciální tíhy představení. Není tomu tak dávno, co byli skejťáci považováni za to nejhorší, čím se mohla omladina stát. Ale v kontextu inscenace i společenské situace posledních let se skateboarding zdá být prospěšnou volnočasovou aktivitou. Nebýt „prkna“, zůstal by protagonista inscenace navždy uvězněn ve spárech nereality. Hlavně držet v rukou skutečné předměty, opouštět stěny pokojů a obrazovky přístrojů. Další požadavky jsou podružné. Jen by mě zajímalo, s jakým pocitem odcházeli z představení školáci.
Jedna mimodivadelní reference se mi nabízela i při sledování dvou krátkých filmů rakouského tvůrce Christopha Bochdanského. První snímek rozvíjel téma ideje jako prostoru. V opičí tlamě (jak zní i název) se nacházíte ve chvíli, kdy vás pohltí bláznivá myšlenka. Těžko se jí zbavuje, rozpíná se, až se do ní dá vejít jako do kdejaké místnosti. Na obří promítací stěně v galerii PLATO se míhaly loutkové výjevy drobných, podivných postaviček a bizarních scenérií. Díky rychlým střihům opravdu vznikl dojem podobný myšlenkovým pochodům střídajícím jeden druhý, aniž by je člověk dokázal podržet delší dobu. Umělcův hlas ve voiceoveru vysvětloval metaforu s tlamou a uprostřed toho stál lidský herec (opět sám Bochdansky) jako protagonista, jako „ten v tlamě lapený“. Stejný princip využíval i ve filmu Boom, v němž po pádu hrnku s čajem přemítal nad otázkou, zda se jedná o znamení nebo prostě jen přirozený chod věcí, nad nímž nemá cenu se zamýšlet. Připadalo mi, že se dívám na filmy Wese Andersona – formálně na můj vkus tak moc vycizelované, až mě to ruší a po první zkušenosti s jeho tvorbou skoro až otravuje. Přesto se nelze ubránit okouzlení světem tak explozivně dětsky imaginativním. V Bochdanského snímcích ale působila rušivě kombinace lidského herce a loutkového, kuriózního světa. Jako by si chtěl vyzkoušet co nejvíce formálních prostředků, což se mu ale v tak krátké stopáži (dohromady měly oba filmy asi patnáct minut) nepodařilo obhájit. Ukázalo se, že i v bláznivé opičí tlamě musí existovat nějaký řád, aby se kýžená bláznivost neproměnila v nahodilost.
Naopak jistou neorganizovanost a velkou míru asociativnosti jsem vnímala jako hlavní devízu inscenace Hic sunt dracones Divadla Continuo. Co se týče latinského názvu (česky „zde jsou draci“), ten odkazuje na středověké praktiky umisťování obrázků draků, mořských stvůr a jiných mytologických bytostí na místa, která nebyla dosud řádně prozkoumaná, a tudíž zde hrozilo potenciální nebezpečí. Neprobádaným územím se v inscenaci stalo lidské tělo – jako materiál, jako hmota, jako mozaika končetin a dalších součástek. V nápaditých etudách s maskami, dlouhými hábity a hlínou se čtveřice performerek ohýbala, krčila, lámala, protáčela, lezla po čtyřech a konstruovala výjevy často poměrně zneklidňující. Jak překvapivě snadno se dá lidské tělo znetvořit nečekanými polohami a vytvořit bytost, které rostou nohy přímo z hlavy nebo které hlava úplně chybí. Jako v dílně šíleného vědce nebo sériového vraha (na mysl mi přišel Trierův Jack staví dům), v obludáriu nebo kabinetu kuriozit vedeného Janem Švankmajerem. Chvílemi mě vizuální vjem natolik zaujal, že jsem asociovala a asociovala, až jsem najednou zjistila, že už se vůbec nesoustředím na dění na scéně. A nevadilo to. Mohla jsem si za zvuků živého doprovodu volně odcházet a zase se vracet, žádné dějové zvraty mi neunikly a pouze jsem se nesla na vlně plíživě zneklidňující, bez ambice racionální analýzy.
Autorka měla na konci představení Error 404 slzy v očích, ale nikdo o tom neví.
Foto: Roman Polášek
