Druhý den festivalu Mateřinka se nesl v duchu klasických pohádek, mýtů a obecně řečeno příběhů, kde hlavní hrdina nemá svůj osud pevně ve svých rukou.
Loutkový soubor z Prahy Buchty a loutky otevřel ranní festivalový program klasickou pohádkou Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Dále bylo na programu představení inscenace Nilas a tisícihlavé stádo, které připravily Loutky bez hranic. U této inscenace bylo pro diváky zajímavé netradiční řešení sdíleného prostoru hlediště a jeviště. Společně s účinkujícími jsme byli usazeni ve stanu, kde se celé představení odehrálo. Autoři čerpali námět ze severských mýtů, takže toto šamanské tee-pee a sdílená intimnost byly skvělým detailem, který byl využit na maximum.
Další festivalovou zastávkou byla návštěva Severočeského muzea, kde Robert Smolík vystavil loutky ze své scénografické dílny pro inscenace Naivního divadla Liberec. V nedalekém Jedličkově ústavu pak pokračoval středeční program festivalu Mateřinka. Na zahradách Jedličkova ústavu se uskutečnilo představení Locika, které připravila Adriana Kubištová Máčiková pod hlavičkou pražského Divadla b. Jednalo se o autorskou inscenaci na motivy pohádky bratří Grimmů.
A závěrem mého středečního divadelního programu bylo představení inscenace Princ na bílém koni. Do Liberce na Mateřinku přijelo s touto inscenací pražské Divadlo Minor a Prince na bílém koni uvedlo v Divadle F. X. Šaldy. Hudební show s pohádkovým tématem vyprávěla z pohledu princezen, jaké to je si vybírat ženicha.
Dnes jsem sledoval ve všech zmíněných inscenacích opakující se motiv osudovosti pohádkových hrdinů. Ve Třech zlatých vlasech se výrazně projevuje osudovost v podobě sudičky. V Nilasovi můžeme vidět mystickou bytost, která pomáhá hlavnímu hrdinovi při cestě za svojí láskou. Locika je propletená věštbami a honbou za pravdivostí víc než dost. A v Princi na bílém koni sledujeme Jirku Prince a princeznu: jednomu hrozí kat a druhému sňatek se starým králem. A jejich osudy závisí jeden na druhém.
Myslím si, že tento motiv je obvyklý u spousty pohádek a zároveň velice vděčný pro divadelní zpracování pro děti. Přináší s sebou napětí, v některých případech i určitou míru nadpřirozena, a to se u dětských diváků může vyplatit.
Dalším prvkem, který jsem dnes začal sledovat, je herecký verbální vstup s popisem situace nebo děje. Místo obrazové ostenze autoři volí slovní zkratku. Můžeme se ptát zda to je z lenosti, časové úspory nebo jde o udržení kontaktu s dětským publikem. U Buchet a loutek se toto stává jakýmsi rukopisem, ale překvapilo mě, že dnes se sešla tři představení, která s tímto prvkem pracovala. V případě Třech zlatých vlasů děda Vševěda Marek Bečka mile komunikuje s dětským divákem, využívá komentář, kterým brechtovsky popisuje scénu, loutky a jejich aktuální situaci. V Nilasovi naopak herečky zůstávají v roli se stejnou mystickou atmosférou, jako je celé představení, a komentují dějové posuny. U Lociky dochází k nezáměrným zcizovákům v podstatě celou dobu – respektive herečka jen se statickým obrazem loutek popíše děj, jakoby četla příběh z knížky. Spíše než plynulost a lineárnost v příběhu to ale přináší chaos a zbrklou manipulaci s loutkami. Je tedy otázkou do jaké míry dokáže být komunikace s divákem opodstatněná a kdy se to stává jen slovní zkratkou.
Foto: Roman Dobeš
