Krátký rozhovor s tvůrkyněmi inscenace Nilas a tisícihlavé stádo Terezou Černohorskou a Dorou Bouzkovou.
Kde jste našly inspiraci vyprávět právě tento příběh?
Tereza Černohorská: Já mám velmi ráda severskou mytologii. Tento příběh ve mně zrál už několik let. V podobném stylu jsem dělala i bakalářské představení a společně s Dorou jsem se k tomu vrátila. Dora mě oslovila ke spolupráci a ptala se, jestli mám něco schovaného v šuplíku a já měla právě tohle.
Zajímá vás tedy primárně severské prostředí, ve kterém se pohádkový příběh o Nilasovi odehrává?
Tereza: Vlastně celá severská mytologie. Baví mě, jak se to tam historicky vyvíjelo. Velmi se mi líbí podoba jejich legend, ať už se jedná o legendy faerské, laponské, grónské.
Jakým způsobem jste hledali humor v tomto pohádkovém příběhu? Je ukotvený už v předloze nebo jste ho nacházeli čistě v procesu tvorby?
Dora Bouzková: Od všeho trochu. Něco bylo už v předloze. Během zkoušení vznikly nápady, které jsme posléze začaly ověřovat na lidech – něco zůstalo a něco jsme vypustily. Při samotném hraní vznikají vtipy improvizačně na místě. Pokud je to nosné, přenášíme je do dalších repríz, ale některé pokusy jsou pouze chvilkovou záležitostí.
Inscenace se uvádí v malém kopulovitém stanu, který vytváří intimní prostředí. Čím je pro vás jako pro herečky zajímavým? Jde pouze o blízký kontakt s divákem? Co dalšího to přináší?
Tereza: Pro mě je právě blízký kontakt s divákem velmi důležitý. Už dříve sem se soustředila na divadlo pro malý počet diváků nebo na loutky na pokraji viditelnosti. Jde mi o to, aby divák a performer navázali úzký vztah, hezké pouto, které si mohou oba užít. Poslední dobou mívám pocit, že divák je pouze číslo na vstupence a konec. Štve mě to. Dorka zmiňovala, že to vnímá podobně. Jednou mi říkala, že by chtěla vytvářet světy, ve kterých bude chtít divák zůstávat a užívat si je s námi. To mě inspirovalo.
Dora: Nápad se stanem přicházel postupně během tvorby. Přišlo nám, jako bychom vyprávěly příběh někde u ohně. Aby vynikla křehkost příběhu, potřebujete intimitu. Tím stanem si společně s diváky poskytneme intimní prostor, kde nás z vnějšího světa nic neruší. V klidu se můžeme vnořit do vyprávění. Velmi často hraju pro děti, i takto nablízko. Jakmile je okolo hodně rušivých elementů, stává se předání příběhu pro herce náročným. Venku jede tramvaj, támhle je hračka, támhle někomu zvoní telefon. Stan má takovou vlastnost, že člověk do něj vstoupí a řekne si užasle „jééé“ a zastaví se.
Mohu potvrdit, že atmosféru vyprávění příběhu u ohně se vám navodit povedlo. Měla jsem pocit, jako bych v tom stanu s vámi byla v příjemném teple.
Herečky jednohlasně: O to nám šlo. O příjemný pobyt spolu.
