Jakub Šulík pochází ze známé slovenské umělecké rodiny: jeho otec Marek Šulík je dokumentarista a střihač, matka Tatiana Šulíková je scénografka a strýc Martin Šulík je významný režisér. Jakub vystudoval umělecké kovářství na Soukromé střední škole uměleckého průmyslu v Kremnici, momentálně dokončuje magisterské studium scénografie na KALD a v posledních letech se profiluje jako výrazný mladý talent loutkového divadla. Pracuje v tvůrčím tandemu s režisérkou Johanou Bártovou pod hlavičkou nezávislého souboru Československé klacky. Mimo jiné však působí jako pedagog a lektor: vede workshopy, dílny a učí výtvarnou výchovu na gymnáziu.
Ve jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že se loutkám věnuješ čím dál tím víc a že se tahle tendence nedá zastavit. Kde začala tvoje nezastavitelná cesta k loutkovému divadlu?
Za to, že se věnuji loutkám, může nejvíc úspěch klauzurní inscenace Nejmenší ze Sámů. Zázračně a naprosto náhodou se podařilo, že inscenace opustila školu a začali jsme ji hrát. Aniž bychom si to s Johanou Bártovou uvědomili, ocitli jsme se ve škatulce „loutkáři“, což je vlastně vtipné stigma. Nás loutky baví, ale byla to až odezva, která nás k loutkám nasměrovala.
Tvoje matka se věnovala činoherní scénografii. Měl jsi ambici jít směrem „velké“ výtvarné výpravy?
Na činoherní scénografii jsem šel na DAMU jenom na konzultace. Když jsem jim ukazoval svoje skici z Florencie, jeden z pedagogů mě upozornil, že bych mohl klidně občas používat i pravítko. Nechápal jsem, proč bych měl s sebou do plenéru nosit pravítko. Na konzultacích na KALDu jsem měl úplně opačný dojem, mnohem otevřenější a pozitivnější. Na „velkou scénografii“ mě pak přijali i na VŠMU, ale já jsem měl jasno, jakým směrem se chci vydat. Navíc mě lákala Praha.
Co považuješ za nejdůležitější loutkářské know-how, které ses na DAMU naučil? Co je podle tebe pro výrobu loutek důležité brát v potaz?
Před rokem jsem vyráběl v Divadle Minor loutky v pro inscenaci Zachraňte číslo 6! a Robert Smolík se mě zeptal, jestli vím, jaké by loutky hlavně měly být. Odpověděl jsem mu, že hezké. Na to mi odvětil, že loutky můžou být klidně hnusné, ale musí být především nerozbitné, jinak mě budou herci nenávidět. A nakonec jsem mu musel dát za pravdu, protože když se loutky během zkoušení hercům rozbíjely a zkoušení se zasekávalo, došlo mi, že loutka musí především hodně vydržet…
Celý článek najdete v tištěném čísle časopisu Loutkář 4/2021, které si můžete objednat i v elektronické podobě za výhodnou cenu.
Elektronický archiv tištěného vydání časopisu Loutkář.
